Celou verzi rozhovoru si můžete pustit i v audio verzi zde:
Redaktor: Jaká je prognóza vývoje stařecké demence v České republice? Jak jsme vlastně daleko od vývoje léku na Alzheimerovu chorobu? A jak ovlivní příchod umělé inteligence vývoj lidského mozku? O tom všem si dneska budeme povídat s panem profesorem Jakubem Hortem, vedoucím Centra pro poruchy kognitivních funkcí ve fakultní nemocnici v Motole.
Pane profesore vítejte, přeji vám dobrý den.
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.:
Dobrý den, děkuji za návštěvu.
Redaktor:
Já možná začnu rovnou takovou netradiční otázkou. V jaké kondici je mozek pana profesora Horta?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.:
Tak já si myslím, že mozek je v dobré kondici, tělo trošku v horší kondici. Říká se ve zdravém těle zdravý duch, kéž by to bylo naopak, že zdravý duch ovlivňuje tělo, ono to také tak platí.
Ale u mozku si myslím, že je podstatná jedna věc je potřeba ho používat, je potřeba být aktivní, to nepochybně duševně sem. Na druhou stranu neprospívá mozku a stárnutí a dlouhověkosti stres, takže jde o to ten mozek používat a nebýt taky ve stresu Nebýt v depresi a zapojovat ten mozek v oblasti toho myšlení a těch kognitivních procesů ve všech jeho odstínech a barvách.
To znamená nejen v oblasti té intelektuální, ale takové té emoční, sociální a současně nemít velký stres. Takže já se cítím v dobré kondici duševně, ale ten stres z toho by mohl být skutečně méně a tam vidím velkou rezervu pro sebe.
Redaktor:
Jaká je prognóza vývoje stařecké demence v České republice? Ono z dat vychází, že v roce 2050 má v České republice žít cca půl milionu lidí se stařeckou demencí, ale já jsem v jednom z vašich rozhovorů četl, že už dnes vlastně 400 tisícům lidem probíhají změny na mozku.
Co to vlastně v praxi znamená a jak teda velké hrozby vlastně čelíme?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.:
Tak demence je vlastně popis toho, jak ten nemocný vypadá a hlavním takovým rysem demence, kromě toho, že je horší paměť případně řeč nebo další duševní funkce, tak hlavním rysem je, že je ten nemocní nesoběstačný čili musí se o něj někdo starat a o něj někdo pečovat
Nejčastější příčinou toho syndromu demence je Alzheimerova nemoc.
A u Alzheimerovi nemoci víme, že je to onemocnění velmi dlouhé. V současnosti si myslíme, že ty změny začínají 20 let před tím, než se projeví první klinické příznaky. To znamená třeba, že ve věku 40-50 let se začnou dít v mozku změny v metabolismu a 20 let nepozorovaně probíhají dál. A teprve po těch 20 letech někdy ve věku 65-70 let, se to projeví prvními mírnými obtížemi a stížnostmi na paměť, potom mají nemocní tzv. mírnou kognitivní poruchu a teprve potom demenci čili ta demence, to je až to poslední stádium toho onemocnění.
My v současnosti nemáme léky, které by dovedly to onemocnění vyléčit, ale máme léky, které ho dovedou zpomalit. Máme ambici uvést brzy v České republice na trh léky, které by mohly možná to onemocnění v časném stádiu velmi výrazně zpomalit nebo dokonce zastavit.
Nemáme zatím jasnou odpověď, jak se toho onemocnění zbavit úplně. Tak jako třeba v historii lidstvo se zbavilo některých infekčních nemocí, nebo jsou pokroky v některých interních onemocněních, u rakovin některých a tak dál, tak tam ještě nejsme. No a z toho vyplývá ta odpověď na tu vaši otázku. My v České republice máme vzrůstající počet nemocných s tou demenci a s tou Alzheimerovou nemocí jako takovou.
Těch nemocných s demenci je nějakých asi 150, někdy se uvádí více, 160, 170 tisíc a z nich má asi 100, 120 tisíc Alzheimerovu nemoc. A to jsou ti nemocní v tom posledním nejzávažnějším stádiu toho onemocnění. Ale kromě z nich zde máme několik stovek tisíc lidí, kteří mají v mozku změnu toho metabolismu, ještě se to u nich třeba neprojevilo nebo projevilo pouze velmi mírnými příznaky a těch může být až půl milionu.
A protože hlavní rizikový faktor pro Alzheimerovou nemoc je stárnutí, je to vyšší věk tak tím jak se dožíváme vyššího věku, tak tím je to onemocnění stále častější a protože i česká populace bohu dík se dožívá vyššího věku, tak ale tou daní potom je, že v tom vyšším věku máme vyšší riziko těch věkově vázaných nemocí, což je hlavně Alzheimerova nemoc.
A odpověď na tu otázku jak to bude vypadat kolem roku 2050, je taková dvojznačná. Na jednu stranu ta populace bude stárnout a velmi pravděpodobně se toho vyššího věku budeme dožívat, ale na druhou stranu budeme úspěšnější asi v prevenci. A ta prevence, podle posledních poznatků, může pomoci snížit to onemocnění, ten výskyt o nějakých 10, možná 20 %.
A pak zde jsou nové léky. Ty nové léky rovněž mohou nějakým způsobem významněji pomoci. A pokud by se dali v tom časném stádiu nebo dokonce v tom preklinickém stádiu, tak tam se můžeme možná dočkat i překvapení, že by to onemocnění mohly skutečně zastavit. Takže to je ten vlastně pozitivní trend, který by tomu mohl bránit.
Na druhou stranu je otázka, jak moc třeba se s odstupem s velkým odstupem projeví třeba epidemie covidu. Existuje určitá infekční teorie Alzheimerovy nemoci. Otázka je, jak třeba narůstající stres nebo jak třeba využívání těch moderních technologií nás může nějakým způsobem poškozovat. Víme, že moje generace počítače a mobily v dětství a dospívání neměla, ale moje děti již je mají a jejich paměť a rezerva mozku se kvůli tomu vytváří odlišným způsobem a je možné, že až oni jednou zestárnou, tak ta jejich rezerva bude třeba menší, než je ta rezerva moje nebo mých vrstevníků.
A to je zase druhý trend, který nedovedeme zatím ještě vyhodnotit plně a může být naopak nepříznivý a škodlivý.
Redaktor: Krásně jste mi nahrál na další otázku. Pozorujete z vaší zkušenosti, že by stařecká demence začínala i u mladších lidí? Protože teďka v podstatě, jestli to chápu správně, tak demence je poslední stádium, které vznikne někde mezi 65. a 70. rokem, ale začínají ty změny už 20 let předtím, to znamená můžeme se bavit klidně mezi 40. a 50. rokem. A pokud ano, mohou něco lidé vlastně v tomto věku proto udělat? Nějaké vyšetření nebo něco, aby zjistili vlastně včas, že už ty změny v mozku nastávají?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: Tak ta odpověď má dvě části. Jednak teda je otázka, jestli se to onemocnění skutečně vyskytuje ve stále nižším věku.
Tam bych si nebyl jistý tou odpovědí, spíše se domnívám, že nikoliv. A že důvodem pro to, že v ordinaci často vídáme 40leté, 50leté nemocné, je to, že vlastně se na to onemocnění pomyslí, a že se dříve zachytí ta diagnostika. Čili ne proto, že by oni skutečně onemocněli dříve. Ale to se bavíme o tom onemocnění plně rozvinutém.
Pak ale je ta druhá otázka, co se děje v mozku těch osob ve věku 40-50 let. A tam nepochybně řada zdravých lidí nebo lidí v riziku má v mozku změny metabolismu, které se potom projevují tím, že vlastně za 20 let nebo u někoho za 15, u někoho za 25 let se projeví to onemocnění klinicky a ty změny metabolismu jsou známé, jsou velmi dobře popsané, akorát jsme se na ně nezaměřovali, protože jejich průkaz je relativně organizačně a finančně náročný.
Musíte to dělat buďto pomocí mozkomíšního moku anebo pomocí PETU, ale zřejmě v této oblasti se objeví nyní velký posun kupředu, protože budou dostupné krevní testy a ty krevní testy by umožnily relativně levně a jednoduše ve velké míře, ta škálovatelnost je důležitá. Ve velké míře na populační úrovni vyšetřit velké množství osob v riziku a těmi nepochybně budou všichni čtyřicátníci a padesátníci, kteří už by mohli mít na mozku ty biochemické změny, ale ještě nemají klinické obtíže a těch se dožijí pravděpodobně až za těch 20 let.
Redaktor: To znamená dneska nemáme jednoduchý způsob, jak identifikovat tyto metabolické změny v mozku, ale brzy se možná dočkáme nějakého poměrně jednoduchého řešení?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: To znamená dneska nemáme jednoduchý způsob, jak identifikovat tyto metabolické změny v mozku, ale brzy se možná dočkáme nějakého poměrně jednoduchého řešení. Máme způsob, který je drahý anebo je pro pacienty nepříjemný a pro zdravotnictví zatěžující a organizačně, logisticky složitý.
Redaktor: Naše čtenáře velmi často zajímá, do jaké míry ovlivňuje genetika, to že člověk dostane Alzheimerovou chorobu a jestli můžeme v tom, řekněme, produktivním věku dělat něco proto, abychom tu Alzheimerovu chorobu, řekněme nedostali, když víme, že třeba ta stařecká demence se týká některých našich rodinných příslušníků?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: To je velmi zajímavá otázka a ta odpověď na ni je trošku ošemetná. Rozdělit bych ji zase na několik částí. Jedna věc je, jestli někdo má v rodině výskyt a má gen vyloženě pro tu Alzheimerovu nemoc, v tom smyslu, že onemocní mnoho rodinných příslušníků. To znamená dědeček, tatínek, jeho sourozenci a teď třeba ten konkrétní nemocný.
Takové geny existují, ale je to velmi velmi vzácné. V literatuře se někdy uvádí, že to je 1 až 5 %, ale já jsem neviděl v Čechách žádného takového pacienta. Jsou popsány takové rodiny v Kolumbii, v britských bývalých koloniích a jsou to vzácné případy. A to jsou geny, které oni mají, které s nevyhnutelnou jistotou vedou k tomu, že vy onemocníte.
Současně je možné, že existují takové rodiny a neví se o nich, ale většinou je to dobře vyšetřeno a dnes se na to již myslí. Takže to jsou geny s nevyhnutelností onemocnět a zajímavé je taky, že většina genů nezpůsobuje Alzheimerovu nemoc. O něco větší množství genů způsobuje tzv. front temporální demenci, což je onemocnění podobné, ale přesto odlišné.
Takže to jsou jedny geny a o těch se nebavme, ty jsou opravdu krajně vzácné. Pak je druhá situace a to je to, že asi každá třetí rodina má někoho v přímém příbuzenstvu, kdo onemocněl Alzheimerovou nemocí. A tady pozor, tady musíme odlišovat, protože ta nemoc je natolik častá, že z hlediska statistického vy logicky někoho pravděpodobně mít budete, kdo tím onemocněl, ale ta pravděpodobnost je zhruba 30 %.
Takže to, že máte někoho v rodině, ještě taky nemusí znamenat, že to je geneticky dané, to může být prostě náhoda. Stejně jako je náhoda, že někdo onemocní jedním onemocněním a další příslušník té rodiny taky, tak stejně tak je to Alzheimerově nemoci. Takže nemusí to znamenat, ale už může, už může. A v rámci tohoto existuje jeden gen skutečně, který opět nezpůsobí to s jistotou, ale zvyšuje významně riziko.
Je to gen pro apolipoprotein E4, který má asi 16% populace, ale mezi nemocnými s Alzheimerovou nemocí ho má asi 70 %. To znamená, když máte jednu kopii toho genu po tatínkovi nebo po mamince, tak ta jedna kopie toho genu vám zvýší riziko Alzheimerovi nemoci 3x až 4x. Ale pokud ho zdědíte tu kopii po obou rodičích, to znamená že jste tzv. homozygot pro ten gen, tak potom to vaše riziko je 10x až 12x větší. A mezi nemocnými s Alzheimerovou nemocí je zhruba 15 % lidí, kdo jsou homozygoti pro ten gen a u nich ten průběh je rychlejší, projevuje se v nižším věku a má trošku odlišný průběh než u těch ostatních. Čili to je gen, který je významný. To, že ho máte neznamená sice že onemocníte, protože můžou převážet nějaké ochranné faktory, záleží, jak žijete, jaký máte životní styl atd., ale pokud máte nějaké obtíže a ten gen se u vás najde, tak má potvrzující hodnotu do značné míry a má význam ho stanovit, protože můžeme ovlivnit působení toho genu pomocí epigenetiky, faktory životního stylu a prevencí. A rovněž má význam ho stanovit proto, že některé ty nové léky, o kterých se mluví nyní, a které jsou dostupné ve Spojených státech, v Japonsku a v jiných zemích a budou doufejme dostupné i v Evropě, tak tyto léky působí trošku jinak u těch nosičů toho genu a mají rovněž jiné množství vedlejších nežádoucích účinků.
Čili stanovení toho genu má smysl. Bylo by dobré ho stanovovat, podle mého názoru, a aktivity ve světě směřují v tom smyslu, abyste si ho mohli snadno nechat vyšetřit. I v České republice to je možné si ho nechat vyšetřit. A tento gen je genem, který na jednu stranu je špatnou zprávou, ale na druhou stranu je lepší to vědět, když už ho mám, protože proto můžu skutečně něco udělat a nějakým způsobem třeba tu životosprávu upravit.
Abych byl konkrétní, když budu obézní a málo duševně aktivní a ten gen mít nebudu, tak to vadí méně, než když ho mám. Když ho mám, tak bych měl být víc fyzicky aktivní a víc bát na tu životosprávu než někdo, kdo dostal do výjimku, že ten gen zrovna nemá. Takže to je tenhle gen. No a potom je zde ještě jedna věc, a to hraje asi roli.
Já to vidím v klinické praxi, ona dneska ta medicína jde opravdu kupředu, opravdu poznáváme spoustu nových zákoutí těch jednotlivých onemocnění, ale ukazuje se, že je opravdu důležité vědět, co se děje v té dané rodině. Jaká onemocnění se v té rodině vyskytují, jaká jsou častější a jaká méně častá. A na to je dobré brát trošku zřetel, takže pokud v rodině mám opravdu častěji tu demenci, tak to moje riziko je o něco větší než u toho, kdo nikdy nikoho z příbuzných z demenci neměl. Čili to je takový ten praktický laický, ale také snadněji uchopitelný pro to životní doporučení, faktor který můžu mít.
A pak je zde ještě jedna věc. Pak, kromě té genetiky skutečně hraje roli to prostředí, ve kterém žiju a ten můj životní styl. Tam se ukazuje, že na planetě je skutečně několik takových těch modrých zón, je jich asi pět, nyní přibyla šestá, to je Singapur, kde se ukazuje, že lidé se dožívají vyššího věku a kromě toho, že se dožívají vyššího věku, takže se to dožívají ve velmi dobrém zdraví.
A i mezi těmito lidmi jsou ty geny, ty špatné geny přítomny a přesto, že je mají, tak se dožívají v dobrém zdraví vyššího věku a je to dáno právě těmi faktory toho životního stylu, čili chtěl bych všechny uklidnit a povzbudit, že se dá pro to něco udělat, ale ta prevence by měla být právě v tom středním věku nebo nižším věku v té ranné dospělosti již, kdy se pro to něco dá udělat.
Jakmile mám klinické obtíže, tak je sice ne ještě úplně pozdě, ale je později, než když ty obtíže nemám.
Redaktor: Jak se mohu nechat vyšetřit? Jak vlastně můžu zjistit, jestli mám tyto geny nebo tyto predispozice? Jedná se o nějaké DNA testy? Co proto může vlastně člověk v tom předvěku udělat?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: Těch možností je více, genetické vyšetření je jenom jednou z těch možností a je to jenom jeden ten střípek v té mozaice, protože jak jsem řekl to, že ten gen, konkrétně gen pro apolipoprotein E4 máte, neznamená že nevyhnutelně onemocníte, ale pokud máte ten gen, k tomu si stěžujete na obtíže, máte vyšší věk máte k tomu další rizikové faktory. Úrazy hlavy třeba a další, no tak potom to riziko významně narůstá.
Čili tam bych doporučil vyhodnotit si ty rizikové faktory jako celek, vyhodnotit je dohromady. My jsme za tímto účelem vytvořili mobilní aplikaci Terapíno, kde si můžete vyplnit takový dotazník a ono vám to nějakým způsobem vykrátí, se sčítá a vyhodnotí ty rizikové faktory. A doporučí vám to, kterým směrem byste se mohli nebo měli ubírat.
Takže je to balíček, je to mozaika složená z více věcí a ta genetika je jenom jedna součást toho. Ten genetický vliv může být relativně silný, ale není nezvratitelný a ty geny je možné si vyšetřit, buďto komerčně nebo u lékaře na některých pracovištích a je možné tu informaci získat a zřejmě se velmi brzy budou vyšetřovat častěji právě v souvislosti s tu biologickou léčbou, která je ve fázi registrace.
Redaktor: Zmínili jsme v podstatě, že po celém světě existuje několik výzkumů vývoje léku na Alzheimerovu chorobu. Zajímá mě z vašeho osobního pohledu, jak jsme dneska daleko od léku na Alzheimerovu chorobu, protože tak, jak to chápu já, tak se dneska jedná spíše o medikaci, která umí oddálit nástup samotné Alzheimerovy choroby.
A mě zajímá, jak jsme daleko od situace, kdy Alzheimer centra nebudou vůbec potřeba? A nastane vůbec tato situace někdy?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: Vývoj nových léků probíhá velmi dynamicky v posledních letech, ale je to oblast, která je velmi regulovaná. Je velmi finančně nákladná a regulovaná a z toho vyplývá, že když vy chcete prokázat efekt nějakého léku, tak to stojí hodně peněz.
Vy musíte ty pacienty sledovat dostatečně dlouhou dobu, a když je sledujete ale moc dlouho, tak vám pak už nezbude ta patentová ochrana a nemáte dostatečný čas na to, aby se vám ta investice do toho vývoje vrátila. A i z tohoto důvodu byly ty léky zkoušeny většinou až u osob, které mají nějaké obtíže, nebo které mají již tu demenci.
U těchto lidí se zdá, že jsou nyní k dispozici léky, které zpomalují velmi významně průběh toho onemocnění, ale nedokáží ho zastavit. Ve světě jsou registrovány protilátky proti bílkovině beta-amyloidů. Jsou to tři léky, ty léky se používají ve Spojených státech, v Japonsku a v dalších zemích a tyto léky se podávají formou infuzí.
To znamená je to relativně organizačně náročné, je to léčba drahá a je to léčba, která má i některé vedlejší nežádoucí účinky. Ale ten efekt a ta nákladovost je vlastně vyhodnocována ve vztahu k tomu, že to dostávají pacienti s počínající demenci. A ta budoucnost právě je zřejmě někde daleko dříve, v těch časných stádiích anebo dokonce i u osob, které ještě žádné obtíže nemají.
A i tam studie s těmito léky běží. Takže já se domnívám, že taková vize do budoucna, ne úplně vzdáleného, ty studie budou hotovy v roce 2027, může být taková, že osoby v rizikovém věku bez obtíží podstoupí jednoduchý screeningový test. Nejspíše z krve, a když se u nich najde ta bílkovina beta-amyloid, tak dostanou ten lék v tom preklinickém stádiu.
A tady u těch osob z logiky věci bych očekával velmi dramatický efekt a možná i zastavení té nemoci, možná neúplné, ale třeba na 10, 20 let. A to může být dostatečně dlouhá dobá na to, aby ti nemocní nakonec třeba odešli z tohoto světa na jiné onemocnění než Alzheimerova nemoc. Čili ta vize tady je. Je to vlastně intelektuálně uchopené, je to uchopené technologicky vývojem těch léků a může se to skutečně přihodit a stát.
Ale ten lidský věk nemůžeme prodlužovat do nekonečna. Dá se očekávat, že když budeme všichni žít dostatečně dlouho, tak všichni možná toho Alzheimera dostaneme. Ale pokud to nebude Alzheimer, tak to mohou být jiná onemocnění. Čili tohle by mohlo významně pomoci, kdyby nám to prodloužilo život o 10 let ve zdraví, bez toho Alzheimera, tak by to bylo velmi důležité a mohlo by to vlastně stačit pro to, aby ta Alzheimer centra nemusela být a aby se název na vstupní bráně do těch Alzheimer center přemaloval na třeba centra pro stáří nebo ostatní nebo jiné nemoci, které třeba zase budou díky tomu častější ony a nebude to ten Alzheimer, čili nevylučoval bych úplně tu vizi, nejsme tam ještě a ne všichni a ne všude tam vůbec někdy budou, protože to bude ekonomicky náročné.
A nejenom ekonomicky, ale i organizačně náročné. Ale tu vizi ve vyspělých zemích bych úplně nevylučoval.
Redaktor: A ne jenom ekonomicky, ale i organizačně náročné. Ale tu vizi ve vyspělých zemích bych úplně nevylučoval. Jak vnímáte příchod umělé inteligence a její vlastně dopad na lidský mozek? Protože žijeme dneska v době, kdy všechno máme ve svých telefonech máme plné to do listy umělá inteligence za nás vymýšlí texty, práci, odstupujeme od konceptu memorování.
Jaký váš subjektivní názor vlastně na vývoj lidského mozku v kontextu tohoto?
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: Opět v něčem pozitivní, v něčem negativní. Já se domnívám, že umělá inteligence může být obrovský pomocník pro zdravotnictví a my se podílíme na vývoji umělé inteligence pro detekci nemocí z hlasu, z obrazu magnetické rezonance a z PETu. A tam je jasné, že ta umělá inteligence bude chytřejší a přesnější než člověk, takže nahradí práci lékařů a může vést ke zvýšení kvality péče u ty nemocné a k zvýšení kapacity toho zdravotního systému čili tam je to jednoznačně pozitivní.
Ale současně vidím, a to vidím zejména na mých dětech, a doufám, že se podaří to nějakým způsobem ovlivnit, ale vidím, že ty reakce a používání vlastně mozku intelektu jsou zásadním způsobem ovlivňovány moderními technologiemi, mobily, digitalizací a velmi brzy už to bude ta umělá inteligence. Oni daleko méně se učí nazpaměť, daleko méně memorují, a to je škoda, protože paměť je důležitá nějaká obecná znalost nějakých základních faktů, kterou máte okamžitě rychle v pohotovosti. To je důležitá vždycky si to v té mysli najdete rychleji než na tom internetu, ale samozřejmě ta paměť má určitou kapacitu omezenou.
Ale tam vidím riziko, opravdu riziko, ta rezerva toho mozku bude jiná nebo nižší a takový ten multitasking, který se říká, že naopak to vykompenzuje, tak je otázka, jestli bude přínosný. Současně tam dochází k určitým závislostem. Všechny ty nové technologie, ty zábavné, ty komerční, jsou designovány tak, aby budili závislost. Být neustále závislí na novém přísunu nových informací.
Vidíme to, že informace, která lze říct stručně se dávkuje, rozseká se do více sdělení, aby furt se to stimulovalo. Furt jsou to nějaké podněty čili to může být velmi stresující, velmi negativní a není to jenom ten přímý efekt těch technologií, ale je to ta závislost na těch technologiích. A další věc je potom, jak na to reaguje vlastně ta společnost jako celek, jak moc to přejímá.
Já se setkávám s tím že, a tam jsem velký odpůrce, že se říká, že moderní výukové metody a školství, že by mělo míň klást důraz na zapamatovávání si a tak, a to považuji za chybu. Myslím si, že to je špatně. Spíš bych věřil vizi, že budeme mít v hlavě nebo v ruce čip, kterým budeme platit, ale taky nám rozšíří třeba paměť, ale vždycky tu naši paměť stejně budeme potřebovat a měli bychom ji trénovat, měli bychom memorovat a měli bychom umožnit tomu mozku, aby se vyvíjel tím způsobem jako po mnoho tisíciletí předtím, a aby ten přechod na ty nové technologie nebyl překotný.
Čili tam se obávám, že ta generace, mladší, než jsme my, bude mít nižší kognitivní rezervu a pokud by u ní jednou onemocnění jako je Alzheimerova nemoc vypuklo a nebudeme ho v té době ještě umět léčit, tak může probíhat rychleji než u nás, kteří tu rezervu toho mozku díky tomu memorování například máme větší a máme tedy určitou náskok před tou nemocí, který se pak samozřejmě vyčerpá, ale nějaké ruky v dobrém zdraví nám přidat skutečně může.
Redaktor: Pane profesore, já vám moc děkuji za váš čas a za cenné informace a našim divákům doporučuji stáhnout si aplikaci Terrapino a starat se o své duševní i mentální zdraví.
Doc. MUDr. Jakub Hort, Ph.D.: Děkuji za návštěvu, děkuji, že se tomu tématu věnujete a děkuji i vám za pozornost.
11 lis 2024