Možná už ztrácíte naději, že se ještě něco najde. Ale neztrácejte ji úplně – existují cesty, jak i v pozdějším věku najít smysluplnou práci, která dává člověku nový dech. Právě o tom jsme mluvili s paní Kateřinou Musilovou, koordinátorkou projektu Zlatá práce z nadace Krása pomoci
Celou verzi rozhovoru si můžete pustit i v audio verzi zde:
Redaktor:
Dobrý den, vítejte u nového dílu seniorindexu, tentokrát z vinohradských kanceláří nadace Krása pomoci. Dnes si budu povídat s paní Kateřinou Musilovou, koordinátorkou projektu Zlatá práce, který se zaměřuje na pracovní uplatnění lidí v pokročilém věku.
Paní Kateřino, vítejte. Dobrý den a děkuji, že jste přijala pozvání.
A možná hned na úvod – mohla byste nám představit, o čem projekt Zlatá práce je?
Kateřina Musilová:
Dobrý den, také děkuji za pozvání. Projekt Zlatá práce pomáhá lidem nad 50 let najít pracovní uplatnění. Aby to fungovalo, spolupracujeme i s firmami, které jsou ochotné zaměstnávat lidi v jakémkoliv věku. Soustředíme se na osvětu a rozvíření tohoto tématu ve veřejnosti i ve státní správě, aby se o něm mluvilo trochu víc.
Redaktor:
Můžu se zeptat, jestli máte představu, kolik dnes v České republice žije lidí ve věku, řekněme, nad 50 let, kteří jsou nezaměstnaní?
Kateřina Musilová:
Ano, v současné době tvoří lidé nad 50 let zhruba třetinu těch, kteří jsou evidovaní na úřadu práce.
Redaktor:
Jak konkrétně pomáháte lidem, kteří se do vašeho projektu zapojí?
Kateřina Musilová:
Klienti, kteří k nám přijdou, ode mě dostanou kariérní poradenství, což obnáší zjištění celé situace, ve které se nacházejí – ať už pracovní, nebo i soukromé. Díky tomu hledáme cesty, jak tomu konkrétnímu člověku pomoci.
Služba je individuální. Někdo potřebuje jen pomoc s životopisem, s někým píšeme motivační dopis, někdo si potřebuje natrénovat pohovor.
Kromě těchto klasických služeb, které většina lidí s kariérním poradenstvím spojuje, musíme třeba i procházet pracovní nabídky a vysvětlovat, co která pozice vlastně obnáší. Firmy často používají slangové výrazy, takže si je společně projdeme a řekneme si, co by práce reálně znamenala.
Kromě individuální péče pro své klienty pořádám i workshopy a různé rozvojové aktivity – buď přímo pracovní, nebo i takové, které souvisejí s dalšími oblastmi života. Cílem je, aby se klienti jednak nedostávali do složitých životních situací, třeba finančních, a zároveň aby byli konkurenceschopnější na trhu práce.
Redaktor:
To znamená, že pokud tomu správně rozumím, v podstatě připravujete lidi ve věku 50 plus na – řekněme – moderní realitu pracovního pohovoru. Je to tak?
Kateřina Musilová:
Ano, přesně tak to je.
Redaktor:
Dokázala byste třeba divákům přiblížit jeden z vašich posledních projektů, který odpovídá – řekněme – moderní realitě?
Kateřina Musilová:
Jeden z posledních projektů byl například workshop zaměřený na práci s umělou inteligencí při hledání zaměstnání. Klienti se seznámili s tím, jak jim může AI pomoct třeba se psaním životopisu nebo motivačního dopisu. Potom si našli nástroje, které pomáhají s vyhledáváním pracovních pozic, a prošli si vlastně celým tím procesem. Tyto nástroje nejenže usnadňují samotné hledání práce, ale tím, že si je klienti mohli prakticky vyzkoušet, je pak můžou využít i v budoucím zaměstnání při různých dalších činnostech.
Co bylo na tomto workshopu úplně báječné, a mělo to velký přesah bylo, že celé školení připravil student gymnázia. Skvěle se dokázal vcítit do role lidí, kteří jsou často o generaci nebo dvě starší, a lidsky jim vysvětlil, jak nástroje používat, kde je najdou a jak s nimi pracovat. A úplně nejhezčí bylo, že ho pak účastníci skoro nechtěli pustit pryč – kladli mu dotazy i ze svého osobního života, chtěli vědět, kde co najít a jak AI co nejlépe využít.
Redaktor:
Existují nějaké mýty nebo předsudky, se kterými se setkáváte ve spojení se zaměstnáváním lidí v pokročilém věku?
Kateřina Musilová:
Ano, existují. A dost často mě buď pobaví, nebo rozesmutní – nevím, kde přesně je ta hranice. Asi nejčastější předsudek je, že lidé ve vyšším věku neumějí používat moderní technologie nebo počítač. Přijde mi to trochu směšné, protože posledních 30 let opravdu nežili v nějakém vakuu – seděli v kanceláři, pracovali s počítačem, používali ho denně.
Samozřejmě, míra dovedností je různá, ale to nesouvisí přímo s věkem. Každý z nás umí to, co potřebuje ke své práci. Takže tento předsudek mi přijde spíš úsměvný.
Další rozšířený předsudek je, že lidé s dvacetiletou nebo třicetiletou praxí jsou pro zaměstnavatele příliš kvalifikovaní. Z mé zkušenosti je za tím spíš obava, že takový člověk je „hotový“, nebude se chtít přizpůsobit procesům nebo pravidlům firmy.
A pak tam může být i určitá nejistota – manažeři jsou dnes často mladší než moji klienti. A pak přichází obavy, že by je starší kolega mohl kariérně „přeskočit“ nebo dát najevo, že umí víc.
Jenže realita je jiná. Moji klienti už většinou nechtějí kariérně stoupat. Chtějí dělat práci, která je baví, kterou umí, a předat své know-how dál.
A pak je tu předsudek o neochotě učit se nové věci. Ale to je zase individuální – každý to máme jinak. Znám lidi, kterým je něco přes dvacet a po střední škole už se dál učit nechtějí. A naopak znám lidi, kteří jsou téměř v důchodovém věku, ale pořád chodí na kurzy a mají chuť se rozvíjet.
Abych ale byla objektivní – tato věková skupina má jeden reálný handicap, jsou to cizí jazyky. Mnozí pracovali od devadesátých let ve firmách, kde nebyla znalost jazyka potřeba, a neměli důvod se ho učit. Takže ano, s angličtinou nebo jinými jazyky někdy narážíme.
Redaktor:
Podívali jsme se teď na předsudky. Jak to vypadá z druhé strany – myšleno očima firem? Mají tendenci nabírat lidi v tomto pokročilém věku? A vidíte třeba nějaký posun za posledních deset let?
Kateřina Musilová:
Za dobu, co se tomu víc věnuju, i z mých předchozích zaměstnání, vnímám určitý posun. V poslední době se mi některé firmy samy začaly ozývat, že by naopak měly zájem o starší pracovníky. A to třeba s ohledem na jejich zkušenosti, že do nich není potřeba na začátku tolik investovat, rychleji se zaučí, a zároveň jsou často loajálnější.
Takže ano, posun určitě je.
Na druhou stranu – kdyby to bylo opravdu tak skvělé, tak bych ty klienty neměla. Pořád je spousta firem, které se sice navenek prezentují jako otevřené všem věkovým skupinám, ale starší uchazeče ve skutečnosti nepřijmou.
Když se podíváte na nabídky práce, spousta z nich začíná větami typu: „Jsme mladý a dynamický kolektiv“, oslovují uchazeče tykáním… a tam si už člověk, kterému je třeba před důchodem, řekne, že to asi není úplně inzerát pro něj.
Redaktor:
Jak jste se konkrétně dostala k projektu Zlatá práce – a co vás na něm osobně nejvíc baví?
Kateřina Musilová:
Dostala jsem se k němu vlastně náhodou – upozornila mě na něj kamarádka ve chvíli, kdy jsem sama hledala zaměstnání. Ale ta cesta byla trochu předem daná.
Léta jsem pracovala v mezinárodních korporacích, a někdy kolem svého čtyřicátého roku jsem si řekla, že už nechci dál pracovat v korporátu. Chtěla jsem buď menší českou firmu, nebo práci s nějakým přesahem.
Začala jsem hledat a dostala jsem se na pohovor do nadace. Říkala jsem si, že bych mohla dobře využít své znalosti z HR, z personalistiky, ale i zkušenosti z personální agentury. A dopadlo to.
Dostala jsem tehdy krásný dárek k Vánocům – 20. prosince mi zavolala tehdejší ředitelka nadace, že mě berou.
A práce mi opravdu sedla. Zjistila jsem, že můžu uplatnit své zkušenosti, a zároveň mám možnost někomu pomoci. A to mě naplňuje.
Redaktor:
Takže je tam přesah.
Kateřina Musilová:
Je tam přesah. A musím říct, že jsem byla na začátku trochu v šoku, protože mě zarazilo, že klienti, kteří k nám přijdou, si cíleně do vyhledávače zadávají „práce pro 50+“.
Do té doby mi vlastně vůbec nedošlo, že to může být až takový problém – že už i samotní lidé se takhle vidí, že pro ně bude těžší.
A právě na tom jsem začala pracovat. Přesně podle toho jsem si nastavila poradenství, aby dávalo smysl a opravdu odpovídalo potřebám lidí.
Redaktor:
Nedá mi to se vás nezeptat. Jak velkou máte úspěšnost při uplatňování lidí 50+.
Kateřina Musilová:
Každý rok, když si dělám statistiku, zhruba 30 % lidí, kteří se k nám přihlásí, najde novou práci.
Samozřejmě nejsme velké poradenství a projekt vedu sama, ročně pracuju přibližně se 60 až 70 klienty – spíš to bývá blíž k sedmdesátce. A opravdu platí, že zhruba třetina z nich si najde novou práci.
Nemůžu s jistotou říct, že díky tomu, že jsem jim řekla konkrétní věci, získali přesně tu práci. Ale často se ke mně hlásí lidé, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní a nedaří se jim ani dostat na pohovor. A po tom, co spolu projdeme určité kroky, se vše změní – najednou se na pohovor dostanou, firmy s nimi začnou komunikovat a ono to najednou jde. A často pak práci opravdu získají.
Velkou roli v tom hraje i správné zacílení – nejde jen o životopis nebo motivační dopis, ale uvědomit si své silné stránky a zjistit, kde je můžu nejlépe uplatnit.
A když se podaří, ty dveře se začnou otevírat.
Redaktor:
Pamatujete si prvního člověka, kterému jste pomohla najít práci? Jste s ním ještě v kontaktu? A jak vůbec jeho příběh pokračuje?
Kateřina Musilová:
Když jsem nastoupila, přebírala jsem projekt po bývalé kolegyni. A s tím jsem samozřejmě přebrala i některé její klienty. Postupně jsem ale začala pracovat i s novými lidmi.
Pamatuju si dvě klientky, které jsem převzala právě po kolegyni. Dlouhodobě se jim nedařilo najít práci. Měla jsem ale štěstí, že jsem je mohla někam posunout – a nakonec se jim práci podařilo najít.
Přiznám se, že si už přesně nepamatuju, do jakých firem nastoupily, ale šlo o administrativní pozice. Obě paní byly spokojené a do programu už se nevrátily, protože zůstaly zaměstnané.
Redaktor:
Co nejstarší člověk, kterého jste historicky zaměstnala?
Kateřina Musilová:
Byla to paní, které bylo přes 70 let. Dokonce šlo o klientku Nadace Krása pomoci – nadace totiž podporuje seniory, aby měli přístup ke všem dostupným službám, a zároveň podporuje organizace, které se o seniory starají.
Takže i z tohoto okruhu ke mně přišla jedna klientka. V jejím případě už nešlo o hlavní pracovní poměr, ale našla si brigádu. Bylo úplně úžasné vidět, jak se podařilo propojit jednotlivé projekty v rámci nadace.
Redaktor:
Mohla byste obecně říct, jaké profese bývají mezi vašimi klienty nejběžnější? A naopak – které jsou z hlediska hledání práce problematičtější?
Kateřina Musilová:
Nejčastěji se moji klienti uplatní na administrativních pozicích, v zákaznickém servisu nebo i na obchodních pozicích. Samozřejmě hodně záleží na míře kvalifikace a seniority konkrétního člověka.
Problematičtější jsou pozice, které už vyžadují fyzickou zátěž. Když má třeba klient za sebou celý život v provozu, pracoval ve výrobě nebo stál celý den na nohou, teď už hůř zvládá třeba dvanáctihodinové směny. V takových případech je potřeba hledat řešení – někdy to znamená jít i mimo původní obor a zkusit najít nové možnosti uplatnění. A právě tady často narážíme nejvíc.
Redaktor:
Další otázka, která mě napadá – svět je dynamický a rychle se mění. Jak se mění dovednosti, které firmy požadují po pracovnících? A na čem by měli lidé 50+ pracovat, aby zůstali co nejdéle konkurenceschopní?
Kateřina Musilová:
Jak už jsem zmínila, určitým handicapem bývají jazykové dovednosti. Samozřejmě když se začnete učit jazyk po padesátce, nějakou dobu trvá, než ho ovládnete natolik, abyste byli konkurenceschopní na trhu práce. V takovém případě může pomoci třeba umělá inteligence – pokud nejde o přímou komunikaci v angličtině, ale dostanu se jen ke psanému textu, je fajn vědět, jak si ho přeložit, jak s tím pracovat, a třeba i spolupracovat s kolegy, kteří mě tím můžou provést. Důležité ale je myslet na to dopředu. Dnešní děti se učí cizí jazyk už od školy, ale i pro nás je důležité jazykovou vybavenost alespoň trochu rozvíjet, abychom v pozdějším věku nenarazili na bariéru. A ještě bych možná zmínila jednu perličku – kromě předsudků vůči starším pracovníkům se někdy objevují i předsudky opačné, kdy starší generace mají předsudky vůči těm mladším. Určitě je fajn pracovat i na mezigeneračním propojení, vnímat, že každý umíme něco jiného, a si nechat poradit od kolegů, kteří mají dovednosti, které já ve svém věku nemám.
Redaktor:
Pojďme se teď podívat trochu hlouběji do vašich zkušeností. Utkvěl vám v paměti nějaký příběh, který krásně ukazuje, že věk nemusí být překážkou?
Kateřina Musilová:
Určitě, příběhů je víc, ale jeden mi vždycky naskočí jako první.
Byl to pán z Brna, který mi volal v opravdu zoufalé situaci. Léta pečoval o svou maminku, která mu zemřela, zůstal sám ve starém domě a přišel o práci – kvůli věku. Ve firmě zrovna něco restrukturalizovali a nejstarší pracovníci postupně odcházeli.
Celý život pracoval ve výrobě, jenže jak už jsem zmiňovala, s věkem se mění i fyzické možnosti. Kvůli zhoršenému zraku už nemohl dělat svou původní práci. A byl opravdu na zhroucení.
Bylo znát, že je člověk s veselou náturou, ale tehdy už měl hodně černé myšlenky. Tak jsme spolu důkladně probrali jeho situaci – bydlení, finance, možnosti pomoci. Poradila jsem mu třeba, jak si požádat o změnu splátkového kalendáře, a podobně. Nejdřív se trošku bránil mým radám, ale nakonec je přijal za své. A našli jsme pro něj krásné místo – práci údržbáře budov. Fyzicky práci zvládal, nešlo o směnný provoz, jen od pondělí do pátku, a hlavně našel kolektiv lidí v podobném věku, kteří měli často podobné životní příběhy. Udělali jsme spolu i další krok – začal uvažovat o tom, že by prodal starý dům, kde byl úplně sám, a přestěhoval se do města. Tam si našel byt, měl blíž k lékařům i přátelům, a získal i určité finanční zajištění. A teď? Už je to pár let zpátky. Pán je dnes v řádném důchodu, bydlí v bytě, má své koníčky, kamarády – a hlavně zase chuť do života.
Redaktor:
Vzpomenete si ještě na věk tohoto klienta?
Kateřina Musilová:
Když jsme se seznámili, tak mu bylo těsně pod 60. Myslím, že mu bylo 58, 59.
Redaktor:
Jakou radu byste dala lidem, kteří se dnes ve starším věku na pracovním trhu necítí jistě, nebo se bojí udělat změnu?
Kateřina Musilová: Hlavní rada je – nebát se říct si o pomoc.
Moji klienti často narážejí na problém se sebevědomím. Buď je to dané generací, ve které jsme byli jinak vychovávaní, nebo pocitem, že o ně nikdo nestojí. A pak se hrozně podceňují. Říct si o pomoc – ať už v rodině, u známých, nebo třeba i u odborníků, kteří je pracovním trhem provedou – je první krok. Určitě se nepodceňovat. Sednout si, vzít si papír a vypsat si všechno, co jsem v posledním nebo i v předchozích zaměstnáních dělala.
Někdy to na první pohled vypadá jako maličkosti, ale když se to sečte, vznikne neuvěřitelná pracovní náplň. A právě pak může člověk vycházet – a hledat, kde zkušenosti uplatnit.
Dost často se mi stává, že lidé mají strach z nového kolektivu – třicet let třeba pracovali v jednom podniku a vůbec neznají dnešní trh práce. Bojí se, že je noví kolegové nepřijmou. Ale já bych z obavy neměla. Ano, může se to stát komukoliv. A i pohovor je přece oboustranný. I já jako kandidát si při něm „oťukávám“ druhou stranu. A sama se pak můžu rozhodnout, jestli do firmy chci nastoupit, nebo ne. Takže moje rada zní: nemějte strach udělat ten krok. Vrhněte se do toho. A hlavně – nebojte se říct si o pomoc.
Redaktor:
Co byste naopak poradila firmám, které se bojí, nebo váhají nad tím, zda zaměstnat pracovníky ve starším, pokročilém věku?
Kateřina Musilová:
Poradila bych vlastně něco podobného, jako radím klientům – v první řadě se nebát. A klidně si říct o pomoc. Ať už od odborníků na firemní kulturu, práci s různými generacemi, nebo specialistů na age management. Pomůže také jít na akce, kde firmy sdílejí zkušenosti, a tam načerpat inspiraci. Protože ono ve výsledku opravdu není důležité, kolik je zaměstnanci let. Důležité je umět těm lidem naslouchat, nastavit si, jak s nimi pracovat, jaký rozvoj potřebují, jaký styl vedení jim vyhovuje. A tohle všechno platí bez ohledu na věk. Důležité je přemýšlet v souvislostech – ne kolik je komu let, ale v jaké životní fázi se nachází, co může firmě nabídnout a co firma může nabídnout jemu. Vyplatí se i plánovat odchody do důchodu. Firmy se někdy zbytečně zaleknou, že když je někomu třeba 58, za chvíli jim odejde. Ale reálně ten člověk může pracovat ještě 6–7 let. A mezi tím se mladší zaměstnanci často střídají po roce, dvou. Takže bych firmám doporučila nebát se zaměstnat starší pracovníky. Když se s nimi dobře pracuje, často zůstávají i v důchodovém věku, zůstává s nimi know-how a můžou ho skvěle předávat dál. A když je to dobře nastavené, může vzniknout i krásné mezigenerační propojení – mladší kolegové posouvají ty starší a ti naopak přinášejí zkušenosti, které se nedají naučit ze dne na den.
Redaktor:
Jak se mohou lidé do vašeho projektu Zlatá práce zapojit? A jaké musí mít předpoklady, aby s vámi mohli spolupracovat?
Kateřina Musilová:
Lidé najdou kontakty buď na webových stránkách nadace, nebo přímo na stránkách projektu: www.zlataprace.cz. Je tam uvedený kontakt přímo na mě. Ideální je, když mi zájemce pošle krátké shrnutí své situace a životopis. Já mu pak nabídnu termíny na první schůzku, sejdeme se a probereme vše, co je potřeba. Zároveň vyhodnotíme, jestli je účast v programu pro klienta vhodná – to je už na něm, jestli cítí, že mu to něco dá, nebo ne. Musím ale zdůraznit, že mám klienty z celé České republiky – díky technologiím. Spojujeme se přes Teams, Zoom nebo jinou online platformu. Všechno funguje krásně i na dálku. Beru to i jako takový vzdělávací krok – někteří klienti se nikdy dřív s nikým online nespojovali, takže je provedu i tím, jak se připojit, a vlastně už tím začíná naše spolupráce. Vidí, že s nimi pracuji opravdu ze všech stran. A co se týče předpokladů – nejdůležitější je chtít. Když člověk nechce a není aktivní, tak ho neposune nikdo. Ani já, ani úřad práce, ani nikdo jiný. Ale pokud chce, naslouchá a je ochotný zkusit udělat nějaké změny, pak je to ideální. To je jediné, co od něj potřebuji. Ke každému přistupuju individuálně. Nenutím nikoho dělat „domácí úkoly“ nebo něco, co pro něj nemá smysl. A i proto je důležitá ta první konzultace – abych pochopila, co daný člověk potřebuje, a mohla ho správně nasměrovat.
Redaktor:
A na samotný závěr – jaké jsou plány do budoucna s projektem Zlatá práce? Máte nějaké nápady nebo cíle, jak byste chtěla projekt dál rozvíjet?
Kateřina Musilová:
Určitě budeme pokračovat v tom, co děláme. To znamená, že se dál budeme věnovat kariérnímu poradenství a práci s naší cílovou skupinou. Ráda bych ale víc navazovala kontakty s firmami, protože je potřeba začít to prostředí připravovat už teď – s ohledem na důchodovou reformu i na celkové stárnutí populace. Za chvíli nebude na trhu tolik mladých lidí, většina bude spadat do skupiny 45+, a firmy musí být připravené. Ráda bych víc rozvíjela podporu v oblasti age managementu – na který máme certifikace, můžeme ho zavádět do firem, nabízet školení a pomáhat nastavovat konkrétní opatření. Vidím velký potenciál – otevřít prostředí firem lidem všech věkových kategorií. Důležitá je i spolupráce s Úřadem práce a s Ministerstvem práce a sociálních věcí – abychom společně přizpůsobili podmínky jak pro nezaměstnané, tak pro firmy. A poslední, ale rozhodně ne méně důležitý směr, je osvěta směrem k veřejnosti. Protože zodpovědnost za svou kariéru a budoucnost máme všichni ve vlastních rukou. Ideálně bychom se měli na důchod – a na celkovou životní cestu – připravovat už od prvního dne v prvním zaměstnání po škole. Je jasné, že když je člověku dvacet, důchod je pro něj strašně daleko. Ale už tehdy bychom měli vědět, co nás baví, co chceme dělat, a počítat i s tím, že jednou třeba nebudeme moct dělat přesně to samé – ať už kvůli zdraví nebo jiným okolnostem. A právě proto je důležité se neustále vzdělávat, rozšiřovat si dovednosti a přemýšlet nad tím, kam svou cestu dál směřujeme.
Redaktor:
Pokud jste dokoukali až sem, budeme moc rádi, když naše video nasdílíte na sociálních sítích – a třeba tím inspirujete i někoho dalšího, aby se nebál říct si o pomoc. Kateřino, ještě jednou vám děkuji za skvělý rozhovor a budu se těšit někdy v budoucnu – na viděnou!
Kateřina Musilová:
Já vám mockrát děkuji za šíření tohoto tématu a také vás ráda uvidím někdy v budoucnu.
26 bře 2025