Co mají společného lidé, kteří se dožili 100 let?

Sto let. Kulaté číslo, které v nás probouzí údiv, respekt a možná i trochu zvědavosti. Jak to, že se někdo dožije tak požehnaného věku – a přitom si mnohdy zachová jasnou mysl, radost ze života a klid v očích? Geny samozřejmě hrají roli. Ale zdaleka ne hlavní. Dlouhodobé výzkumy, které sledovaly životní styl lidí ve věku 90 a více let, ukazují, že klíčem není ani zázračná pilulka, ani drahá léčba. Je to spíš soubor malých, pravidelných věcí, které dohromady tvoří život.


Nechtěli být nesmrtelní. Jen chtěli dobře žít.

Většina stoletých lidí, se kterými vědci i novináři mluvili, neřešila, jak dlouho budou na světě. Žili přítomností. Měli smysl pro humor. A hlavně – denní rytmus, který dával smysl. Ráno vstali s cílem. Uvařit, jít na trh, pozdravit sousedy. I maličkosti se počítaly.

Například paní Maria z Itálie. Dožila se 102 let. Každé ráno si vzala červenou rtěnku, připravila espresso a sedla si na zápraží. Prý aby byla „mezi lidmi“. Nestěžovala si. A když se jí zeptali, co ji drží při životě, odpověděla: „Každý den něco maličkého, co mě potěší. A nedržím dietu. Jen jím, když mám hlad.“

To zní jednoduše. A vlastně ono to jednoduché je. Jen si to v tom shonu moderního světa někdy zapomínáme připomenout.

Co mají tito lidé společného?

Napříč kontinenty – od japonské Okinawy, přes řecký ostrov Ikaria až po Kostariku nebo Sardinii – se objevuje několik opakujících se vzorců:

  • Denní přirozený pohyb. Ne běhání po fitku, ale chození po kopcích, práce na zahradě, ruční práce. Aktivita bez tlaku, ale pravidelná.
  • Jednoduchá a pravidelná strava. Hodně zeleniny, luštěnin, malá porce masa, žádné přejídání. Jídlo je rituál, ne úprk mezi schůzkami.
  • Přítomnost rodiny nebo komunity. Lidé, kteří se dožili vysokého věku, měli kolem sebe někoho. I když třeba žili sami, nebyli osamělí.
  • Smysl a zvyk. Každý den měl svou strukturu. Nešlo o rutinu, ale o jistotu. Tělo i mysl mají rády předvídatelnost a malá potěšení.
  • Odolnost a lehkost. Nepřepočítávali život na chyby. Uměli přijmout bolest i stáří. A často říkali, že humor je lék na všechno.

Věda to potvrzuje

Studie publikovaná v časopise The Lancet nebo výzkum dlouhověkosti vedený Danem Buettnerem (Blue Zones) potvrzují, že životní styl hraje větší roli než genetika. A co je dobrá zpráva – většinu těchto návyků můžeme začít aplikovat kdykoli. Nejsou vázané na věk.

Nejzajímavější ale je, že tito lidé často netušili, že dělají něco „správně“. Oni prostě žili. Autenticky, jednoduše, v souladu s okolím. Bez zbytečného přemýšlení nad kaloriemi, aplikacemi na kroky nebo výživovými trendy.

Takže – jak žít na sto?

Možná to není o tom, chtít žít sto let. Možná je to spíš o tom, žít tak, aby každý den stál za to. Zavolat kamarádce. Uvařit si poctivou polévku. Být chvíli venku. Smát se, i když je důvod jen malý. A možná právě tohle je ten recept, který funguje.

A kdo ví – třeba jednou taky budete tím člověkem, kterého se ostatní ptají: Jak jste to dokázal/a?


30 čen 2025