Nechtěli být nesmrtelní. Jen chtěli dobře žít.
Většina stoletých lidí, se kterými vědci i novináři mluvili, neřešila, jak dlouho budou na světě. Žili přítomností. Měli smysl pro humor. A hlavně – denní rytmus, který dával smysl. Ráno vstali s cílem. Uvařit, jít na trh, pozdravit sousedy. I maličkosti se počítaly.
Například paní Maria z Itálie. Dožila se 102 let. Každé ráno si vzala červenou rtěnku, připravila espresso a sedla si na zápraží. Prý aby byla „mezi lidmi“. Nestěžovala si. A když se jí zeptali, co ji drží při životě, odpověděla: „Každý den něco maličkého, co mě potěší. A nedržím dietu. Jen jím, když mám hlad.“
To zní jednoduše. A vlastně ono to jednoduché je. Jen si to v tom shonu moderního světa někdy zapomínáme připomenout.
Co mají tito lidé společného?
Napříč kontinenty – od japonské Okinawy, přes řecký ostrov Ikaria až po Kostariku nebo Sardinii – se objevuje několik opakujících se vzorců:
- Denní přirozený pohyb. Ne běhání po fitku, ale chození po kopcích, práce na zahradě, ruční práce. Aktivita bez tlaku, ale pravidelná.
- Jednoduchá a pravidelná strava. Hodně zeleniny, luštěnin, malá porce masa, žádné přejídání. Jídlo je rituál, ne úprk mezi schůzkami.
- Přítomnost rodiny nebo komunity. Lidé, kteří se dožili vysokého věku, měli kolem sebe někoho. I když třeba žili sami, nebyli osamělí.
- Smysl a zvyk. Každý den měl svou strukturu. Nešlo o rutinu, ale o jistotu. Tělo i mysl mají rády předvídatelnost a malá potěšení.
- Odolnost a lehkost. Nepřepočítávali život na chyby. Uměli přijmout bolest i stáří. A často říkali, že humor je lék na všechno.
Věda to potvrzuje
Studie publikovaná v časopise The Lancet nebo výzkum dlouhověkosti vedený Danem Buettnerem (Blue Zones) potvrzují, že životní styl hraje větší roli než genetika. A co je dobrá zpráva – většinu těchto návyků můžeme začít aplikovat kdykoli. Nejsou vázané na věk.
Nejzajímavější ale je, že tito lidé často netušili, že dělají něco „správně“. Oni prostě žili. Autenticky, jednoduše, v souladu s okolím. Bez zbytečného přemýšlení nad kaloriemi, aplikacemi na kroky nebo výživovými trendy.
Takže – jak žít na sto?
Možná to není o tom, chtít žít sto let. Možná je to spíš o tom, žít tak, aby každý den stál za to. Zavolat kamarádce. Uvařit si poctivou polévku. Být chvíli venku. Smát se, i když je důvod jen malý. A možná právě tohle je ten recept, který funguje.
A kdo ví – třeba jednou taky budete tím člověkem, kterého se ostatní ptají: Jak jste to dokázal/a?
30 čen 2025